RECENZE | Ready Player One: Hra začíná od Ernesta Clinea

IMG_2858Název: Ready Player One: Hra začíná
Autor: Ernest Cline
Žánr: sci-fi, romány
Počet stran: 432
Vydáno: 2016. Knižní klubRead More »

Advertisements

POVÍDKA |Náhodné setkání

Ta zvláštní situace se stalo jedno chladné odpoledne. Šla jsem ze školy a mířila jsem k Národnímu Divadlu, kde jsem se měla s někým setkat. Rozhodla jsem se, že se projdu, a tak jsem to vzala přes malebné pražské uličky.

Nebylo to daleko, ale i přes to mi to trvalo dost dlouho, než jsem tam konečně došla. Je možné, že to bylo kvůli tomu, že jsem nechvátala. Šla jsem pomalu a užívala si každý moment, každý kout. Pozorovala jsem lidi, různé domy, atmosféru a uvažovala, jak tu lidé bydlí.

Byla jsem už skoro na rohu ulic Pštrosova a Vojtěšská, když jsem objevila velmi zajímavou kavárnu. Jmenovala se Kafé V Klidu. Byla to jedna z těch zapadlých kaváren, které mají dobrou atmosféru a výbornou kávu. A protože jsem měla ještě čas, rozhodla jsem se, že se tam zastavím a prohlédnu si to tam.

Hned, jak jsem tam vešla, mě upoutal design kavárny. Prostor byl příjemný, laděn do zemitých barev. U zdí byly lavice se stolky pro dva. Na lavicích ležely polštáře laděné do tónů hnědé a zelené. Na barovém pultu byl kávovar, který skoro vyčníval oproti barvám ostatního nábytku, který tu byl.

Objednala jsem si tedy latte a usadila se ke stolku. Cítila jsem se tam tak dobře a tak „v klidu“, že jsem ani nesahala po telefonu a jen jsem si užívala atmosféru.

Po chvíli, co jsem si tam užívala svou první kávu, mě vyrušil starší pán. Všude jinde bylo obsazeno, a tak se mě ptal, zda by mi nevadilo, kdyby se posadil k mému stolku. Odpověděla jsem mu, že vůbec ne, ať si sedne.

A ani nevím jak, ale začali jsme si povídat o tom, kde všude byl a co dělal. Vyprávěl mi o jeho cestách po světě, které nejdřív podnikal sám a později se svojí manželkou. „Byla mojí spřízněnou duší. Moje múza. A víte vy, co jsem na těch svých cestách zjistil? Že musím jít za svými cíli, být sám sebou a užívat si život. A pak za mnou ti lidé přijdou sami. Tak jak to udělala Alenka. Jak tak mi chybí,“ povzdechl si.

Nezbývalo mi nic jiného než poslouchat. Byla jsem neskutečně zaujatá jeho inspirativním vyprávěním o jeho cestách a jeho zesnulé manželce. Viděla jsem na něm, jak moc ji stále miluje a spatřila jsem i důkaz. Po těch letech samoty stále nosil snubní prsten.

V té kavárně jsem seděla i potom, co pán odešel. Seděla jsem tam i tak dlouho, že za mnou ten člověk, se kterým jsem se měla sejít před Národním Divadlem, musel dojít. Nebyla jsem schopná odejít a opustit tu atmosféru. Stále ve mně doznívaly pocity a emoce z vyprávění toho staršího pána, kterého už nikdy neuvidím. Ani nevím, jak se jmenoval.

Ten pán, i přes to, že si chtěl jen popovídat, ve mně něco zanechal. Zanechal ve mně stopu, otisk chcete-li. Neskutečně mě inspiroval k tomu jít si za tím, co chci. Všímat si té krásy okolo, lidí, příběhů a vdechovat to plnými doušky.

Věděla jsem ale, že měl pravdu a já jsem k tomu poznání pomalu docházela také. A věděla jsem, že chci také cestovat, poznat různé kultury, lidi a místa. Slyšet různé příběhy a psát to například na blog, do časopisu, nebo o tom napsat knížku.

Tato kavárna podle mě dostála tomu, co tvrdí na svých internetových stránkách. „Tak neváhejte a přijďte si dobít energii do Kafe v Klidu a unikněte denním všednostem.“